A zase ty hranice ..aneb proč mi furt padají a jak je postavit pevné!
O tom, že bychom si měly vytyčit hranice, často začínáme přemýšlet až v okamžiku, kdy jsou pomyslně tisíckrát překonány. Šéfovi jsme chtěly říct, že nám dává moc práce už nejméně před půl rokem.
Doma nikdo nepomáhá, to jsme taky pořád neřekly. Anebo řekly, šíleným výbuchem emocí, které všichni brali vážně možná tak v ten moment. Změna ale nepřišla a pokud ano, nebyla trvalá. Hranice byly postaveny. A zase zbourány. A to nejhorší – často přímo námi samotnými. Protože po vyhranění přišly výčitky.
Jak si vytyčit svůj osobní prostor, jak si ho udržet a to celé ideálně tak, aby to nebolelo?
O tom všem se dočtete v tomto dnešním příspěvku.
Osobní hranice považuji za naprostou nezbytnost v životě každého.
Pokud hranice nemáme, býváme brzy frustrovány.
Jenže většina z nás v dospívání slýchala spíše věty jako: „Buď hodná! Neupozorňuj na sebe! Nezlob paní učitelku! Dělej, co se po tobě žádá“
namísto:
„To zvládneš. Rozhodni se, jak uznáš za vhodné, věřím, že víš, co je pro tebe nejlepší.“ nebo třeba „Pokud toho máš více, než zvládáš, neboj se to říct“.
A co třeba „ Jsi silná holka, nemusíš nikomu nic dokazovat“.
Už jak to píšu, cítím, jak moc by takové věty všem malým dívkám i dospělým ženám pomohly v jejich růstu, odvaze a sebevědomí.
Pokud jste takové krásné věty slýchaly, jste bohužel spíše výjimka.
KROK PRVNÍ: Odbourej pocit viny
Většina žen byla vychovávána k poslušnosti.
Když jsme poslušné nebyly, přišel trest a s ním spojený pocit viny.
Ano, odtud pochází ta skvělá věc – pocit viny.
Když řeknu, co chci, nebo neudělám, co nechci, někomu to možná bude vadit.
Stačí pak na nás uplatnit kouzelné věty typu „To si mě teda zklamala“
nebo
„Podle mě by si to měla zvládat“
nebo
„To si neudělala dobře“ a mnoho dalších kouzelných zaklínadel a ..pocit viny je tu
A hádejte co – cihly z našich těžce vytvořených hranic začneme samy (!) zase postupně sundavat. Přece nechceme nikoho zklamat..
Kde a kdy se tedy takové ženy mají naučit stavit, ale hlavně si i držet své hranice? Umět říci, kdy je toho na ně moc?
Musíte začít sami. Pěkně od začátku.
První krok máte za sebou – zjištění, jak celý mechanismus stavění a boření hranic funguje, už víme.
My stavíme – my bouráme.
Nikdo jiný za nás nepostaví, ani nezbourá.
Někdo stavit nezačne, protože má ještě pořád strach.
Někdo postaví, ale z pocitu viny začne „dobrovolně“ zase bořit.
Zní to jako bludný kruh a on to vážně je bludný kruh – ale jen do doby, než tento mechanismus odhalíme. Což se stalo právě teď.
Už chápeme, jak fungujeme.
Už chápeme, kde to dost možná vázne.
Krok druhý: Jak stavět bezbolestně?
Odpověď je: Hlavně včas!
Řím se nedá postavit za noc.
Pokud necháme po našem území beztrestně běhat davy a nic k tomu neřekneme, je dost možné, že až bude naše země naprosto zdecimovaná, začneme být hodně naštvané.
A pak se můžou všichni těšit, jaký hurikán na naše i na cizí území sešleme! To si za rámeček nedají! Nojo, jenže.. ostatní do téhle chvíle netušili, že pustošili cizí zem! Že šlapou po půdě, kde nemají dávno co dělat. Oni to nedělají (většinou) naschvál.
Řešením tedy je, umět na sobě poznat HNED, že naše hranice byla narušena a umět to také
HNED jemně (!) komunikovat. Tlak oznámení o narušení hranic můžeme libovolně zesilovat, ale POSTUPNĚ!
Krok třetí: Pochopte, že cítit vinu jen proto, že něco nechcete, je pouze zvyk vašeho mozku.
Váš automatický reflex. Nejste to vy. Pokud se vyhraníte jemně, včas a jen v případě nutnosti se zesilujícím tlakem, neexistuje žádný důvod, proč byste měli cítit vinu. Jste svobodné bytosti a nikomu nic nedlužíte, stejně jako nikdo nedluží nic vám.
Pokud nenarušujete hranice ostatních, není důvod cítit vinu a bourat proto hranice vlastní. Pamatujte na to. Pocit viny je vždy váš zažitý reflex. Nejste to vy.
Věřím, že vám tento článek pomohl si zvědomit vzorce chování, které často překazí možnost držet si jemně svoje hranice. Věřím, že příště, až nějaký nevědomý turista bude chtít narušit váš prostor, dokážete mu jemně ukázat, kudy mají vést jeho příští kroky. Jsem váš největší fanoušek na cestě za budováním vlastních hranic!:)
Jenny